Tak jsme na drink nakonec nesli, ale prochazka mestem nas neminula. Po par vecerech v Indii nam doslo, ze okolo devate hodiny vecerni uz neni v ulicich takovy ruch. Proto radi vyuzivame tohoto nedostatku mistnich a po vecerech chodime mestem.Snazime se vyhybat tmavym ulickam. Nechceme se dostat do zbytecneho konfliktu.
Dnesnim hlavnim programem byla navsteva slavneho Taj Mahalu. Jiz prechozi den jsme zakoupili listky, abychom zbytecne nemuseli ztracet cas pobihanim okolo. Jiz pri vstupu nas budovy a okoli uchvatily. Je to soubor budov, kteremu vevodi hrobka z bileho alabastru, ktera ma na kazde strane mesitu. Musim se priznat, ze je to uchvatne. Na fotkach vsak vypada o hodne mensi.
Vstup do hrobky je samozrejme jen bez bot, tak jsme si je poctive sundali a pak uz jen zirali, jak tam cizinci chodi v navlecich. Tyto navleky rozdavaji zdarma ke vstupence. Nam je bohuzel nikdo nedal, tak jsme tam pobihali s botam v rukou. Mistni vyuzivaji uschovnu na boty, ale tem my zatim neverime.
V arealu je take mensi muzeum, ktere na internetu lide chvali, ale moc velky zazitek to nebyl. U vstupu je takova mala sin slavy, kde jsou vsichni prezidenti, kteri navstivili tento areal. Mezi hromadou fotek jsme nasli fotku Milose Zemana nekdy z roku 2000, kde je take pasovan na prezidenta. Tak bud to je standardni indicka hloupost nebo indove znaji budoucnost.
Po Taj Mahalu jsme uz nikam nechteli chodit a ani jezdit, protoze Agra je dira po granatu a nic zvlastniho, krome Taj Mahalu a Agra Fort, tam neni. Tak jsme poprve vyuzili vseobecne znameho pruvodce Lonely Planet k vyberu mista pro obed a popoledni kavu. Obed byl za rozumnou cenu, ale zadny slagr to nebyl. Nevim, zda redakce Lonely Planet je z USA ci Australie, ale o cestovani toho moc nevedi a pruvodce je dobry tak akorat pro neznalky. Pote jsme se presunuli do dalsiho, pruvodcem doporuceneho, podniku. Kavarna dle evropskeho standardu za evropske ceny. Dali jsme si latte a Darjeeling caj. Prisla hromada otazek, co k tomu chceme. Nakonec byla cena trojnasobna, tak jsem to chlapcum orezal zpatky na zakladni pozadavek-kafe a caj. Koukali jako kdyby meli nadloubano.Asi jsou zvykli na Amiky, kteri zaplati cokoliv za dobrou kavu. Kafe bylo povedene, ale caj byl kvality velice nizke.
Dalsi pokusy dle Lonely Planet uz neprijdou. Vyrazime ted smer nadrazi Agra Cannt. Vzhledem k dostatku casu jsme se rozhodli pro obycejneho cykloriksaka. Pan byl mily a cena byla rozumna, tak jsme se dohodli. To jeste necekal, co za vahu na sve cyklorikse poveze. Obcas slezl z kola a musel nas tlacit. Kdyz uz jsme si rikali, ze pan vydechne naposledy, tak si k tomu zapalil ubaleny eukaliptovy list. Pan proste nebyl becko, tak jsem mu po prijezdu dal rad i zpropitne.
Pokud nekdo pojedete do Agry, tak Vam dam jednu radu. Ja potrebuji vzdy po prejezdu z mista na misto nejaky cas, abych se rozkoukal. V Agre je pred nadrazim misto, ktere toto umoznuje. Na leve strane pred hlavni budovou jsou bila vrata, kterymi se clovek dostane do arealu, kde Vas nikdo neotravuje a muzete vydechnout. Bohuzel se tam objevuji i opice, ktere slysi i sebemensi susteni pytlicku. Takhle k nam pribehla rodinka 3 opic a divne na nas koukala. Tak jsem si je chtel vyfotit pevne uchopenym fotakem, ale nejstarsi samici se to nelibilo, tak me placla pres nohu. Bylo to dosti necekane a chvili jsem koukal jako puk, ale pak nastesti odbehla.
Pak uz jsme se presunuli na nadrazi, kde jsme cekali na nas spoj do mesta Jaipur. Cekal nas tedy druhy presun vlakem. Cesta trvala 4,5 hodiny. Kdyz dojel tento vlak do Agry, tak uz urazil okolo 2000 km. I pres tuto vzdalenost jsme do vlaku nastupovali jen s 2 minutovym zpozdenim. Ceske drahy by se mohli ucit. A to uz ani nemluvim o kvalite vybaveni vlaku.
Ve vlaku jsme potkali prijemneho chlapce z Udaipuru, ktery pracuje jako sef obsluhy v restauraci jednoho z Udaipurskych hotelu. Bylo prijemne si s nim povidat a spoustu veci nam o Indii vysvetlil. Cesta diky tomu utikala rychle a obcas jsme se i zasmali. Poradil nam zastavku, kde budeme vystupovat. Nekdy je tezke zjistit, jestli je to opravdu ta Vase zastavka, protoze jmeno stanice je na takove ne moc viditelne ceduli. Misa si behem cesty trochu zdrimla, aby nabrala sily na dalsi mesto.
Z vlaku jsme tedy vyskocili ve spravnem miste a byly pred nami tri noci v hlavnim meste Radjastanu, ktere se jmenuje Jaipur. Je to mesto se spoustou pamatek, ktere lezi na okraji pouste. Na nadrazi byla hromada nahanecu, kteri nam nabizeli odvoz cykloriksou ci taxikem. Jako vzdy jsme toho nevyuzili, protoze se snazime mit hotely blizko nadrazi. Po chvilce hledani jsme hotel nasli. Po ctyrech dnech v Indii to vypadalo konecne na klidnou noc, plnou hezkych snu o hovezim steaku ci tataraku:-)
Pred odletem nam nekdo radil, ze je lepsi vyuzivat letadla na presuny mezi mesty. S tim po dvou zkusenostech s vlakem nemohu souhlasit. Pokud si clovek priplati za drazsi cestovni tridu, tak nevidim duvod, vzhledem ke komfortu, proc vlaky nevyuzit.
Dnesnim hlavnim programem byla navsteva slavneho Taj Mahalu. Jiz prechozi den jsme zakoupili listky, abychom zbytecne nemuseli ztracet cas pobihanim okolo. Jiz pri vstupu nas budovy a okoli uchvatily. Je to soubor budov, kteremu vevodi hrobka z bileho alabastru, ktera ma na kazde strane mesitu. Musim se priznat, ze je to uchvatne. Na fotkach vsak vypada o hodne mensi.
Vstup do hrobky je samozrejme jen bez bot, tak jsme si je poctive sundali a pak uz jen zirali, jak tam cizinci chodi v navlecich. Tyto navleky rozdavaji zdarma ke vstupence. Nam je bohuzel nikdo nedal, tak jsme tam pobihali s botam v rukou. Mistni vyuzivaji uschovnu na boty, ale tem my zatim neverime.
V arealu je take mensi muzeum, ktere na internetu lide chvali, ale moc velky zazitek to nebyl. U vstupu je takova mala sin slavy, kde jsou vsichni prezidenti, kteri navstivili tento areal. Mezi hromadou fotek jsme nasli fotku Milose Zemana nekdy z roku 2000, kde je take pasovan na prezidenta. Tak bud to je standardni indicka hloupost nebo indove znaji budoucnost.
Po Taj Mahalu jsme uz nikam nechteli chodit a ani jezdit, protoze Agra je dira po granatu a nic zvlastniho, krome Taj Mahalu a Agra Fort, tam neni. Tak jsme poprve vyuzili vseobecne znameho pruvodce Lonely Planet k vyberu mista pro obed a popoledni kavu. Obed byl za rozumnou cenu, ale zadny slagr to nebyl. Nevim, zda redakce Lonely Planet je z USA ci Australie, ale o cestovani toho moc nevedi a pruvodce je dobry tak akorat pro neznalky. Pote jsme se presunuli do dalsiho, pruvodcem doporuceneho, podniku. Kavarna dle evropskeho standardu za evropske ceny. Dali jsme si latte a Darjeeling caj. Prisla hromada otazek, co k tomu chceme. Nakonec byla cena trojnasobna, tak jsem to chlapcum orezal zpatky na zakladni pozadavek-kafe a caj. Koukali jako kdyby meli nadloubano.Asi jsou zvykli na Amiky, kteri zaplati cokoliv za dobrou kavu. Kafe bylo povedene, ale caj byl kvality velice nizke.
Dalsi pokusy dle Lonely Planet uz neprijdou. Vyrazime ted smer nadrazi Agra Cannt. Vzhledem k dostatku casu jsme se rozhodli pro obycejneho cykloriksaka. Pan byl mily a cena byla rozumna, tak jsme se dohodli. To jeste necekal, co za vahu na sve cyklorikse poveze. Obcas slezl z kola a musel nas tlacit. Kdyz uz jsme si rikali, ze pan vydechne naposledy, tak si k tomu zapalil ubaleny eukaliptovy list. Pan proste nebyl becko, tak jsem mu po prijezdu dal rad i zpropitne.
Pokud nekdo pojedete do Agry, tak Vam dam jednu radu. Ja potrebuji vzdy po prejezdu z mista na misto nejaky cas, abych se rozkoukal. V Agre je pred nadrazim misto, ktere toto umoznuje. Na leve strane pred hlavni budovou jsou bila vrata, kterymi se clovek dostane do arealu, kde Vas nikdo neotravuje a muzete vydechnout. Bohuzel se tam objevuji i opice, ktere slysi i sebemensi susteni pytlicku. Takhle k nam pribehla rodinka 3 opic a divne na nas koukala. Tak jsem si je chtel vyfotit pevne uchopenym fotakem, ale nejstarsi samici se to nelibilo, tak me placla pres nohu. Bylo to dosti necekane a chvili jsem koukal jako puk, ale pak nastesti odbehla.
Pak uz jsme se presunuli na nadrazi, kde jsme cekali na nas spoj do mesta Jaipur. Cekal nas tedy druhy presun vlakem. Cesta trvala 4,5 hodiny. Kdyz dojel tento vlak do Agry, tak uz urazil okolo 2000 km. I pres tuto vzdalenost jsme do vlaku nastupovali jen s 2 minutovym zpozdenim. Ceske drahy by se mohli ucit. A to uz ani nemluvim o kvalite vybaveni vlaku.
Ve vlaku jsme potkali prijemneho chlapce z Udaipuru, ktery pracuje jako sef obsluhy v restauraci jednoho z Udaipurskych hotelu. Bylo prijemne si s nim povidat a spoustu veci nam o Indii vysvetlil. Cesta diky tomu utikala rychle a obcas jsme se i zasmali. Poradil nam zastavku, kde budeme vystupovat. Nekdy je tezke zjistit, jestli je to opravdu ta Vase zastavka, protoze jmeno stanice je na takove ne moc viditelne ceduli. Misa si behem cesty trochu zdrimla, aby nabrala sily na dalsi mesto.
Z vlaku jsme tedy vyskocili ve spravnem miste a byly pred nami tri noci v hlavnim meste Radjastanu, ktere se jmenuje Jaipur. Je to mesto se spoustou pamatek, ktere lezi na okraji pouste. Na nadrazi byla hromada nahanecu, kteri nam nabizeli odvoz cykloriksou ci taxikem. Jako vzdy jsme toho nevyuzili, protoze se snazime mit hotely blizko nadrazi. Po chvilce hledani jsme hotel nasli. Po ctyrech dnech v Indii to vypadalo konecne na klidnou noc, plnou hezkych snu o hovezim steaku ci tataraku:-)
Pred odletem nam nekdo radil, ze je lepsi vyuzivat letadla na presuny mezi mesty. S tim po dvou zkusenostech s vlakem nemohu souhlasit. Pokud si clovek priplati za drazsi cestovni tridu, tak nevidim duvod, vzhledem ke komfortu, proc vlaky nevyuzit.
Žádné komentáře:
Okomentovat